Děj románu se odehrává v Sovětském svazu v období 1930–1946.

Zulejka, třicetiletá žena, žije na vesnici s hrubiánským manželem a zlou, panovačnou tchýní. Těžce pracuje v hospodářství a slouží své tchýni. Je smířená s tím svým životem, jiný nezná.

V roce 1929 se sovětský režim rozhodl urychlit kolektivizaci venkova, zabíral rolníkům půdu a nutil je vstoupit do kolchozu. Vesnice pročesávaly bandy Rudých komisařů. Rolníky, kteří nechtěli do kolchozu zatýkali a deportovali na Sibiř, věznili, nebo je rovnou popravovali. Zulejce při „rozkulačování“ zabili manžela a hlavní hrdinku za strašných podmínek, spolu s miliony dalších (asi dva a půl milionu) lidí deportovali do pusté tajgy na Sibiř. V tamních podmínkách lidé umírali hladem a zimou.

Román vypráví hlavně o budování tábora v krutých podmínkách pustiny a snaze lidí o přežití, až po dobu asi 16 let. Je to krásný román, nejen o hrůzách budování Sovětského svazu a zrůdnosti nastoleného režimu, ale i o lásce mateřské a lidské vůbec, o vzájemné pomoci, která pomohla lidem v tak krutých podmínkách přežít.

Při všech popisovaných hrůzách je to ale příběh optimistický. Hrůzy jsou vlastně jen konstatovány, ale o to více působí na čtenářovu představivost. Nádherná kniha, od které se nelze odtrhnout.